Evžen Varadinek: POKUD SE FIRMA SPOKOJÍ S ÚSPĚCHY, JE TO POČÁTEK STAGNACE

Ředitel a většinový majitel broad-line distributora v oblasti ICT Evžen Varadinek se svému oboru věnuje prakticky už od konce svých studií na VŠCHT v Praze. Podařilo se mu vybudovat firmu, která ve svém odvětví patří mezi nejvýznamnější a v současné době dosahuje několikamiliardových obratů. Přestože nezačínal úplně od nuly a do začátku se mu s partnery podařilo získat jednu z dceřiných firem bývalého DAK Slušovice, několikrát muset směřování firmy poupravit. Jak sám říká, energii mu v oboru s nízkými maržemi a vysokou konkurencí dodává skutečnost, že vlastně dělá to, co ho vždycky bavilo.

Vy jste studoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Jak jste se pak jako rodák z Kutné Hory ocitl ve Slušovicích?

Po ukončení studia jsem na škole ještě nějakou dobu pracoval. Jenže na místo asistenta chtěli lepší politické profily, než byl ten můj, takže jsem si musel hledat jiné místo. Vedoucí katedry mi tenkrát řekl, že jsem tam na záskok, takže jediná moje možnost je, že na katedře uvedu některou pracovnici do jiného stavu, aby mi mohli práci prodloužit místo ní…  Ve stejné době tam končil jeden aspirant a našel si místo ve Slušovicích na startujícím projektu výroby počítačů. Jako budoucí šéf programátorů hledal lidi a nabídl mi, jestli bych tam nechtěl jít. Tak jsem to vyzkoušel.

Musel jsem absolvovat skoro hodinový pohovor s panem Čubou, který tehdy všechny techniky osobně schvaloval a jehož slovo bylo zákon – když řekl ne, znamenalo to definitivní ne. Překvapilo mě, že pana Čubu absolutně nezajímaly politické názory a „kádrové předpoklady“ uchazeče, ale výhradně jeho odborný a pracovní profil.

Kolega, který mi tu práci nabídl, mezitím odešel, ale já jsem to – bylo to v roce 1983 – zkusil a dopadlo to tak, jak to dopadlo.

Jaké bylo pracovat ve Slušovicích?

Nejdříve jsem musel shodit „akademickou slupku“, protože ve škole se hledělo na jiné věci než ve slušovickém Agrokombinátu: články, odbornost, poznatky atd. Ale když jsem šel s nějakým projektem za panem Čubou a vysvětloval jsem mu, jak to bude výborné a skvělé, zajímalo ho jediné – doba realizace, náklady, tržby, zisk. V tom okamžiku mi ta akademická slupka spadla, protože jsem pochopil, jak to chodí tam, kde si lidé skutečně musí sami na sebe vydělat. Slušovice se chovaly opravdu tak, jak by se firma měla chovat. Nezapomínalo se ale ani na lidi, kterým družstvo poskytovalo všemožnou podporu. Levné závodní stravování, možnost nákupů s dodáním až do domu, dotované dovolené na Západě s tím, že družstvo obstaralo všechny potřebné doklady. Možnost získání výhodné půjčky, družstevní byty, síť družstevních obchodů, kde se platilo šeky, péče o důchodce… Bylo toho opravdu hodně, co se pro družstevníky dělalo. Ale na druhou stranu se skutečně muselo pracovat a hodnotily se výsledky, nikoliv kolik hodin člověk odseděl nebo neodseděl v práci – to se považovalo za samozřejmé, že tam bude tak dlouho, aby splnil všechny úkoly v termínu a přidal i něco navíc.

Aby měl ty výsledky, o které šlo…

Hlavně proto, že té práce bylo tolik, tam člověk musel být déle, i když byl výkonný. Mezi lidmi, co tam pracovali, bylo hodně těch, co na svých minulých pracovištích nemohli dostat žádnou kvalifikovanou práci nebo funkci, protože neměli takzvané kádrové předpoklady. A najednou zjistili, že jsou ve světě, kde nikoho nezajímají kádrové předpoklady, ale jen odbornost a výsledky. Pro práci tam bylo nadšení.

Tohle pro vás určitě v době, kdy jste začal podnikat sám, znamenalo obrovské plus.

Musel jsem se změnit z programátora technologických procesů na programátora-analytika a částečně i systémového programátora. Postupně jsem pak získával funkce. Zástupce vedoucího střediska, vedoucí střediska, zástupce vedoucího provozu, vedoucí provozu, zástupce ředitele závodu, ředitel závodu. A pak přišla revoluce. Za tu dobu jsem se pochopitelně hodně posunul z programování k řízení týmu, a to nejen odbornému, ale i ekonomickému. Takže jsem se skutečně hodně naučil a hodně mi to pomohlo v tom, že jsme dokázali i přes problémy, které ve Slušovicích byly, ten závod zachránit a postupně z něj vybudovat sice ne vývojovou firmu, kterou byl na začátku, ale distribuční firmu, v současné době pokrývající celou oblast informačních a komunikačních technologií.

To ale nějakou dobu trvalo…

Letos slavíme dvacet let, takže ten vývoj byl samozřejmě postupný. Nejprve jsme opustili vývoj a proměnili jsme se v tzv. „software house“, pak jsme pochopili, že v budoucnu nebude pro distribuci pouhý software stačit, takže jsme začali získávat hardwarové distribuční smlouvy a začali jsme se měnit v distributora, který dodává kompletní portfolio ICT. Dá se říct, že zhruba od roku 2000 fungujeme jako broad-line distributor. To jsme také poprvé dosáhli obratu přes miliardu korun. Začínali jsme na 150 milionech za rok. Loni jsme dosáhli obratu 5,45 miliardy korun.

Když se ještě vrátíme k té akademické skořápce, kariéra vědce nebo výzkumníka vás nelákala?

Já možná ani nebyl výzkumník. Bavilo mě vyvíjet náročné programové vybavení pro řízení technologických procesů v chemii. Už během studia jsem spolupracoval s týmy katedry, které dělaly například aplikace pro Spolanu Neratovice. Takže se jednalo o aplikovanou kybernetiku, a nikoli o základní vědu. Ta akademická slupka nebyla až tak silná, protože tyhle věci musely v podnicích fungovat, jinak by to mohl být průšvih – šlo o výsledky realizované v reálném provozu, ne o teorie.

A teď se vraťme ještě do Slušovic. Vy sám – jak jste řekl – jste neměl optimální kádrový profil, ale v Agrokombinátu Slušovice mohli takoví lidé pracovat. Jedním z nich byl Stanislav Devátý, signatář a později i mluvčí Charty 77. V jednom rozhovoru jste řekl, že jste na disketách distribuovali disidentské dokumenty.

Ty dokumenty nám dával Arnošt Kohút, druhý chartista, který tam ve vývoji pracoval. Se zmíněným panem Devátým, který měl pozici technika na úseku vývoje počítačů, jsem také spolupracoval. V okamžiku, kdy začal vystupovat jako mluvčí Charty 77, stal se absolutně nepřijatelným pro režim a dopadlo to tak, jak to dopadlo. Čuba už ho nemohl zachránit, i když se o to pokusil.

Jak to bylo s těmi disidentskými dokumenty? Bylo vás tam víc, kdo jste o tom věděli?

Ne, to bylo jen několik lidí. Když se na to dívám zpětně, říkám si, že to možná byla tak trochu klukovina, protože kdyby se na to náhodou přišlo, mohlo to ohrozit spoustu lidí a poškodit družstvo. Šlo o to, že na disketu se softwarem se nahrávaly soubory, které se tvářily jako součást systému a byly zakódované. Jenom ten, kdo znal kód, dokázal z nich ty texty dostat. Největší legrace na tom byla ta, že se to dávalo všude. Každý, kdo si ten software koupil, ty texty měl, aniž by tušil, že tam něco takového je.

Ale předpokládám, že někdo musel vědět, že tam jsou.

Ten, kdo si je měl přečíst.

Uvědomujete si, že jste byl jedním z průkopníků znovuobjeveného kapitalismu v Česku?

Já? To ne. Pan Čuba. Já měl jen tu čest být jedním z jeho mnoha spolupracovníků.

Pan Čuba už za socialismu, vy jste byl u nového počátku krátce po listopadu. Začali jste brzy.

To je pravda. Možná je rozdíl mezi podnikáním v některých jiných oborech a v informačních technologiích. Firmy, které podnikaly v této oblasti, většinou zakládali lidé, které počítače bavily. Jinými slovy: aby mohli dělat to, co je baví, založili firmu. Teprve v pozdějším období muselo těm lidem dojít, že je to opravdu podnikání a že se nemůžou jenom bavit, což bylo trpké poznání, protože člověk místo toho, aby dělal, co ho bavilo, skončil v legislativě a dalších věcech, které souvisejí s chodem firmy.

V tomhle jste ale zase měl výhodu z těch Slušovic, protože jste věděl, že to není jen o tom, bavit se.

To určitě. Tam nás učili, že firma má jen ty zdroje, které si vydělá, má dokonce jenom to, co jí dojde na účty, a že si musí po všech stránkách plánovat rozvoj, aby mohla být úspěšná. A nejde jenom o peníze, jde i o lidi, zejména v naší oblasti. Lidé jsou opravdu velmi cenný kapitál, protože bez nich se ICT dělat nedají.

Navíc ve vašem oboru to bylo ještě komplikovanější tím, že jste potřebovali obchodovat se zahraničím.

Určitě to bylo komplikované. Musely se zvládat věci spojené s proclíváním, v úplných prvopočátcích vůbec sehnat devizy, protože kdo měl po revoluci devizy, byl král. Tehdy byly marže nějakou dobu padesát procent i více, než došlo k tomu, že koruna byla volně směnitelná. Potom výhoda těch, co měli devizy, z velké části padla a marže samozřejmě výrazně poklesly. Naopak se objevily problémy se zajišťováním kurzů a klasický problém podnikání – získat úvěry za pokud možno co nejlepší sazbu od banky.

Když srovnáte tehdejší a dnešní dobu, jaké vidíte největší změny?

Tehdy jsme si v podstatě některé věci představovali, jak se říká lidově, jako Hurvínek válku. Spadli jsme do toho bez ohledu na to, že jsme měli nějaké zkušenosti ze Slušovic. I Slušovice jako zemědělské družstvo byly podřízeny zákonům tehdejší doby. Dostaly se dál, dělaly věci, které se běžně nedělaly, myslely ekonomicky, ale s úplným volným obchodem to ještě nemělo tolik společného. Těch omezení byla spousta.

Takže jsme se učili za pochodu. Když se člověk podívá zpátky, vidí kvanta chyb, které udělal. Ví, že spousta věcí se dala dělat jinak, lépe. Dnes jsou ty věci v jakési standardní lajně. Ekonomické prostředí se víceméně stabilizovalo, i když by se samozřejmě dalo mluvit o spoustě problémů. Konkrétně v České republice o džungli zákonů, kdy je nutné mít vykladače zákona, tedy právníky, a každý z nich to ještě může vidět jinak, a o obtížné vymahatelnosti práva. To komplikuje život. Každou hloupost musíte konzultovat s právníkem, aby to někomu nevadilo – finančnímu úřadu, živnostenskému úřadu, hygieně, bezpečnosti práce, … Všichni mají spoustu pravidel a neustále je mění. Sami úředníci už často nevědí, co vlastně platí, a rozdílná stanoviska soudů k jedné a té samé věci jen ještě více ukazují na závažnost a nepřijatelnost tohoto stavu.

Myslím, že právě v té změně je klíčový problém. Neustále sledovat, co je nového…

Ale zase platí, že pokud chce být firma úspěšná, a zejména v oblasti, která je náročná, což distribuce s minimálními maržemi je, musí tyto změny zvládat. Musí na ně reagovat a musí hledat cesty, jak je třeba i využít. Nejde plakat, nejde říkat „Tohleto je hrůza, s tím si nemůžeme poradit“. Je třeba si s tím poradit, a pak si můžete říct „Je to těžké, ale na druhou stranu, kdyby to nebylo těžké, mohl by to dělat každý“. Takhle to nemůže dělat každý, a je-li firma úspěšná, může to člověka celkem rozumně těšit, když vidí výsledky. Třeba naše pražské sídlo byly původně dva rozpadající se baráky, ale pro nás na velmi dobrém místě. Dokázali jsme je získat a opravit a dnes to myslím vypadá docela dobře. Člověk by neměl mít radost jen z výkazů, že tam je nějaký zisk, ale dejme tomu i z toho, co se vybudovalo, a také z toho, čím se pomohlo – třeba obci nebo jinde.