Oba spolumajitelé Nakladatelství Fragment, kteří ve stejnojmenné společnosti vlastní shodné podíly, mají sice leccos společného, ale v zásadě jsou, jak o sobě říkají, každý jiný. Jejich firma patří k nejvýznamnějším ve svém oboru, to jim ale na smyslu pro humor neubírá. Své odpovědnosti v ní mají poměrně striktně rozdělené: zatímco Pavel Nýč (na všech fotografiích vlevo) má na starost obchod, Jan Eisler se věnuje výrobě. V unikátním dvojrozhovoru prozrazují, jak vlastně jejich podnikání začalo a proč jsou dnes tam, kam se jim jejich společné dítě podařilo dovést.
Vy jste spolu studovali a ve dvaadvaceti letech jste se rozhodli, ještě jako studenti, založit firmu na živnostenském listu jednoho z vás. Vzpomínáte si, jak vás to napadlo?
PN: Na tu příhodu si vzpomínám. Byli jsme spolu v restauraci. V té době jsme občas hráli mariáš o desetníky. Kolegovi Honzovi se dostala do ruky v trafice koupená brožurka, snad za osm nebo za dvanáct korun.
JE: Stála devět padesát, to vím přesně, dostal jsem ji k narozeninám od svého otce. Jmenovala se „Jak hrát mariáš“, nebo tak nějak a zjistil jsem, že jsem se z ní nedozvěděl vůbec nic jiného než to, co už vím, a bylo tam napsáno: vydáno 200 tis. Výtisků. Za 14 dní, kdy jsem ji chtěl koupit kamarádovi, jsem ji nikde nesehnal. Takže jsme si všechno spočítali, jak rychle se to prodá a snadno se vydělají peníze a že takovou věc bychom dokázali sami i napsat. Tak jsme řekli, že vyděláme ty velké peníze. :-)
PN: Samozřejmě to bylo kompletně naivní, protože podstatné není vydat mariáš, ale ten nápad, ještě než to vydá někdo jiný.
JE: A pak to umět vůbec prodat. Takže ono to všechno pokračovalo dál. Ale nakonec to bylo všechno jinak, než jsme si v té hospodě vysnili.
Mně to nejde do hlavy, matematické inženýrství a fyzikální inženýrství a nakladatelství… Předpokládal bych, že se budete věnovat vědecké práci nebo maximálně vydávat vědecké publikace, a přitom Fragment vydává mimo jiné beletrii. Jak to jde dohromady?
PN: Asi každý z nás bude mít několik odpovědí a každá bude v jiné rovině. První věc je, že škola typu matematiky a fyziky je všeobecně vzdělávací škola. (Já vím, že mi to nevěříte.) To proto, že tam se učí čisté přemýšlení a používání hlavy. Většina kolegů nedělá v oboru, ale jsou velmi úspěšní v čemkoliv, co dělají. Prostě proto, že umějí používat hlavu. Tady není rozpor, protože tyto teoretické školy jsou všeobecně vzdělávací. Druhá věc je, že jsem měl k vědecké práci osobně velice blízko, ale období roku 1991 pro to nebylo příznivé. Já jako mimopražský, bez pražského bydliště, jsem v podstatě za třítisícový plat neměl po skončení studia jak v Praze bydlet. V té době pro mě bylo obtížné pokračovat vědeckou prací. Zároveň jsem při otevření tržních podmínek a možností podnikání vnitřně chtěl uplatnit tu všeobecnou část vzdělání – nebo té hlavy v podnikání.
JE: Já jsem se chystal říct něco podobného, že ta škola nás naučila nejen používat hlavu, ale hlavně vyřešit jakýkoliv problém. Úplně nový, o kterém člověk vůbec nic neví – neříct O tom já nic nevím, to nejde, a zahodit to, ale problém vyřešit. A to se nám hodí dodnes. Jinak, když se vrátím zpátky k tomu, jak jsme si pěkně vymysleli ten začátek, tak to skutečně tak začalo probíhat. Sehnali jsme si všechna povolení ministerstva kultury, která tenkrát musela být ještě před živnostenskými listy. Založili jsme vydavatelství a pak jsme si sedli a přemýšleli, jaký že ten bestseller, kterého prodáme 200 tisíc kusů, napíšeme. A samozřejmě jsme nevymysleli nic jiného než to, v čem jsme se pohybovali během studia. Takže jsme sestavili titul, který se jmenoval Tabulky neurčitých integrálů. Skutečně jsme ho vydali.
A byl to bestseller?
JE: Bestseler to nebyl, 200 tisíc kusů je daleko. J Vydali jsme ho tisíc kusů, ale k našemu překvapení jsme ho bez problémů prodali. Dokonce dnes, po dvaceti letech, přemýšlíme, že bychom ten titul vydali znovu. Třeba i v rámci našeho výročí. Ale to není ten hlavní důvod, normálně si myslíme, že by se opět prodal. Co se týče mojí vědecké práce v budoucnu, tak tam to bylo podobně jako u kolegy, ale protože jsem se v podnikání začal pohybovat už někdy ve třetím ročníku, bylo mi jasné, že u toho zůstanu, ještě před tím, než jsme se začali ve škole zabývat tím, co vlastně bychom po skončení studia dělali.
Takže vy jste začal podnikat dřív? Co jste dělal?
JE: Všechno to bylo kolem knih, s jedním kolegou z jiné firmy jsme spolupracovali na vydávání a prodeji dodnes nejúspěšnějšího titulu ze všech, které máme v nabídce, a to je ten známý malý bílý Anglicko-český a česko-anglický slovník v plastové vazbě. Tam jsem spolupracoval na přípravě a pak jsem se ujal prodeje slovníku. Tím se to všechno nastartovalo tak, že jsme mohli říct, že by bylo škoda dělat něco jiného, když už jsme se spoustu věcí kolem oboru naučili – co znamená knihu vydat, jak se to dělá v tiskárně, už jsme měli nějakou síť odběratelů a tak dál. Takže jsme u vydavatelství zůstali. Bylo by škoda to zahodit.
PN: Tam jsi přece začal jako přepisovač na klávesnici.
JE: To bylo úplně od nuly, přepisování textu, dělání korektur, dělání zlomu a tak dále.
PN: A mezi tím jsme si sami vydali tři knihy a naučili se je v batůžku prodat, a proto ten jeho kolega nás nechal prodávat svůj slovník.
JE: Měli jsme štěstí v tom, že když pominu Tabulky integrálů a nějaké další dva podobné pokusy, hned třetí čtvrtý titul se stal opravdu bestselerem. Mám pocit, že to bylo leporelo Mláďata pro malé děti. Toho se dodnes prodaly stovky tisíc kusů a tenkrát první náklad byl 30 tisíc kusů. Tehdy byly náklady jiné než dnes, dnes se dělají tři tisíce a člověk je rád. A hned druhý titul, Panovníci českých zemí, byl zase bestseller. Ten vyšel na podzim 2002, a aniž bychom to vědomě plánovali, nechtěně jsme se trefili do doby, kdy se rozdělil stát a všichni si ho koupili.
Neříkejte, že to bylo z nějaké národní hrdosti či snad nostalgie!
PN: Neřekl bych, že to bylo z hrdosti nebo nostalgie, ale trochu si na tu dobu pamatuju a přece jenom nějaký ten adrenalin z rozdělení státu byl: A knížka se přesně strefila do noty České země. Nebo se alespoň domníváme, že to sehrálo pozitivní roli, třeba by se prodávala úplně stejně bez rozdělení. V souvislosti s tou knížkou si ale pamatuji, jak to bylo rozechvělé, že se dělíme, emoce tam byly, byť ne v našem případě vojenské a agresivní, ale rozhodně byly.
Když jste pak dál přemýšleli o tom, co budete vydávat a hledali své bestsellery, jak jste uvažovali, po čem jste šli? Pořád vás motivovalo vydělat ty miliony, nebo za tím bylo něco jiného?
JE: Samozřejmě že když někdo podniká, podniká proto, aby měl zisk. Kdo by nechtěl vydělat miliony… Ale zase tak úplně jednoduché to nebylo. Po těch prvních dvou bestsellerech přišel hned v závěsu další, z oboru učebnic – Deutschsprachige länder, což byl sešit o 64 stranách pro studenty němčiny na gymnáziích nebo na jiných středních školách. A tyhle tři tituly se staly tak, jak vyšly, bestsellery. První bylo leporelo, druhá byla encyklopedie, třetí byla učebnice. A tím bylo dáno, čím se budeme zabývat dál. Tenkrát jsme ani nepřemýšleli, co bychom měli dělat, bylo to dané tím, že první tři tituly se extrémně povedly. Až teprve postupem času, když jsme jako firma postupně rostli, řešili jsme, co budeme dělat dalšího, takže přišla dětská beletrie a tak dále. Dnes už „fušujeme“ do dospělé beletrie a do dalších věcí.
Co bylo v prvních letech klíčové? Byl to úspěch těch prvních knih, nebo to byly jiné věci, které vás motivovaly, abyste podnikali dál? Jsou určitě jiná odvětví, kde se dají mnohem lépe vydělat peníze.
PN: Já zastávám myšlenku, že všechna podnikání jsou podobná a jsou o dvou kůrkách. Nemyslím si, že jsou obory podnikání, kde jdou extra lépe vydělat peníze. Pak by tam logicky šli podnikat všichni. Bavíme se samozřejmě na úrovni legálního podnikání. Pokud se krade a nepřijdou na mě, jde poměrně rychle vydělat. A to prosím i v knihách, hazardu i v čemkoli jiném. Když se nekrade, myslím, že je to všechno podobné. Všechny ty obory budou poměrně těžké a záleží na tom, jestli se dělají dobře, nebo špatně a jestli má člověk trochu štěstí a omezené prostředky, které má, se mu vrátí, nebo nevrátí.
My jsme měli štěstí, že než nám došly první peníze, které jsme měli naspořené a dali do podnikání, našly se ty tři velmi úspěšné tituly, které nám umožnily podnikání rozvíjet. A druhý faktor byl, že jsme byli toho rozvoje schopni. K tomu nám myslím pomohlo jednak naše všeobecné vzdělání a jednak to, že jsme se poměrně slušně vyznali v informatice, takže jsme si i sami dělali jednoduché programy, které nám pomáhaly zvládnout tu raketově narůstající administrativu.
JE: My jsme samozřejmě mohli prodávat boty a vyrábět šrouby. Vydávat a prodávat knihy je něco podobného, je to prostě taky zboží. Ale je tam přece jenom jiná odezva od kupujících. Když si někdo koupí šrouby, málokdy se stane, aby někdo napsal na internetu nebo poslal dopis, jaké skvělé šrouby jsme vyrobili. U knih se to stane, takže je tam takový bonus na víc, že spotřebitel sám od sebe pochválí. A to je samozřejmě příjemné.
PN: Takže když to shrneme, štěstí na tituly a relativně malé bariéry vstupu do odvětví. Šroubárna znamená skutečně investice na nějaké stroje třeba ve statisících či milionech, když jsem si vzal jako příklad šroubárnu, a to samé pekárna a tak dále. V době, kdy možnost úvěrového podnikání byla nulová, se dalo nakladatelství se znalostí počítačů rozjet relativně snadněji než třeba jiné průmyslové podnikání.
Ale přece jenom, když něco produkujete, potřebujete nějaké peníze, byť ne tak velké jako třeba u šroubárny.
JE: Jak říkal kolega, vydat knihu nepotřebuje milionové vstupní kapitály. My jsme začínali s tím, že jsme každý měli na vkladní knížce od babičky našetřeno 15 tisíc korun a to nám stačilo na vydání první knihy. To se nám všechno akorát vrátilo. Další tituly jsme nevydávali tak, že bychom si bezhlavě půjčili, ale měli jsme tichého společníka, který neudělal nic jiného, že nám dal peníze za rozumný podíl na zisku vázaný na konkrétní knihu. A protože všechny ty knihy se staly úspěšnými bestsellery, prodaly se a vydělaly rozumné peníze hned v začátku, u dalších titulů už jsme tichého společníka nepotřebovali. Navíc jsme se nerozvíjeli tak rychle, abychom řekli, že uděláme 10 knih najednou, což bude stát 3 miliony v tiskárně, které my nemáme, ale to nevadí, nějak to uděláme a pak to zalepíme… To jsme nikdy neudělali. Vždycky jsme vyráběli jen to, na co jsme měli. Za celou dobu, co existujeme, jsme nikdy neměli žádný úvěr od banky ani úvěr od dodavatele formou placení po splatnosti. S výjimkou těch prvních třech titulů, kde ani nešlo o půjčené peníze, ale o riziko tichého společníka, jsme si nikdy nepůjčili žádné peníze. Takže z dvakrát patnácti tisíc korun jsme se dostali tam, kde jsme dnes.
PN: Důležité je říct, že naše strategie těch bezmála 20 let byla o pozvolném rozvoji. Když to řekneme s nadsázkou, každý rok jsme přijali dva další zaměstnance. Nikoliv skokem.
JE: Také graf nově vydaných titulů každý rok stoupá pomalinku, není to žádný skok.
Přes pozvolný růst dnes vydáváte stovky titulů. Co za ten nárůst produkce může?
PN: Dá se říct, že to bylo pozvolné a nyní se úmyslně tři roky držíme na stejné úrovni něco přes 200 novinek. Souvisí to se zhoršenými vnějšími podmínkami. Neexpandujeme, protože jsou složité vnější podmínky, ale zůstáváme na stejné úrovni. Ale celou tu dobu, co jsme rostli, to byl postupný rozvoj. To, že jsme se vypracovali na nakladatelství o novinkových 200 titulech a dá se říct, že nemáme problémy, je tím, že jsme si vybudovali dobré vztahy s dodavateli, ať už jsou to tiskárny, autoři, nebo jiní spolupracovníci, a to až naivně poctivě. Spoustě lidí okolo nás to šlo rychleji a snáze a tušili jsme i proč, ale my jsme si řekli, že takové věci dělat nebudeme. A druhá věc je – a zase to souvisí, když to porovnávám s těmi rychlíky – my jsme nechali strašně dlouhou dobu úplně všechny prostředky v nakladatelství. Takže my jsme si třeba první tři roky vypláceli 5 000 korun měsíčně plus nájem na byt a pak složitě zvažovali – Hele, nedáme si už deset tisíc? Myslíš? Bylo to hodně dlouho. Takže my jsme i v osobní spotřebě byli poměrně dlouho konzervativní, zvlášť když to srovnám se spousty kolegů a tak dále.
JE: U těch vztahů s dodavateli, když mluvíme třeba o tiskárnách, je to o tom, že my jsme za celou dobu nikomu nic nedlužili, takže u většiny z nich teď máme velmi nadstandardní splatnost, třeba i větší, než mají jiní vydavatelé. A to jen proto, že my ji sice máme domluvenou delší, ale tiskárna se může spolehnout, že v ten den nejpozději bude své peníze mít. Nikoliv že by nám dala splatnost 14 dní a stejně je dostala až kdoví kdy. Takže tím se můžeme pochlubit, že jsme nikdy nikomu nedlužili, stejně tak jako že jsme neměli úvěr.
Co se týká růstu, my se teď vlastně nerozrůstáme, co se týče počtu titulů, ale to neznamená, že bychom stagnovali a nedělali nic nového. Loni jsme začali vydávat dva dětské časopisy, což jsme dosud nikdy nedělali, a před několika lety jsme vybudovali podobnou firmu v Bratislavě na Slovensku, kde máme v tuto chvíli jen šest zaměstnanců, ale vydáváme tam oproti Česku padesát procent produkce. Takže tam šly investice namísto toho, abychom z dvou set novinek udělali najednou tři sta.
