Karolína Topolová: VZDĚLÁNÍ JE JEV NEDOKONAVÝ

Generální ředitelka AAA Auto Karolína Topolová byla u všech podstatných událostí, kterými si společnost AAA Auto za dobu své existence prošla. Přitom možná nechybělo moc a mohla být třeba herečkou nebo gymnastkou. Dnes vede firmu, která ve svém oboru patří ve středoevropském měřítku na vrchol. Na internetu má vlastní stránky, na nichž je těžké odlišit, kde končí soukromí Karolíny Topolové a začíná AAA Auto. Natolik práce ovlivnila její život, což ostatně přiznává i v našem rozhovoru.

Vzpomínáte si na okamžik, kdy bylo exaktně řečeno, že usednete do svého současného křesla?

Nemůžu říct, že by to byla jedna konkrétní chvíle. Pan Denny uvažoval o předání svých CEO aktivit od počátku tohoto roku, takže jsme lednu začali diskutovat naše možnosti a během toho půlroku jsme řešili, jakým způsobem to vyřešit, jestli se podíváme někam na trh, nebo vybereme někoho zevnitř firmy. Bylo zřejmé, že interní volba padne na mě, jelikož jsem v té době pracovala jako COO a pan Denny tuto možnost zmínil už v diskuzi během toho prvního půlroku.

Takže to nebylo nějaké okamžité zadostiučinění, kdy byste si řekla, že čtrnáctiletá práce přinesla plod v podobě nejvyšší mety…

Tak jsem to nikdy nebrala a nikdy mi nešlo o primární pocit a radost z toho, že mi byla dána nějaká pozice, nějaký titul. Já jsem to vždycky brala tak, že mám nějakou novou příležitost dělat něco dalšího, něco zajímavého, něco nového, a přitom jsem prakticky v jednom prostředí, což je velká výhoda, když člověk není fluktuant, a přitom si během čtrnáctileté kariéry sáhl na několik profesí. Vždycky jsem byla ráda za novou zodpovědnost, za nové úkoly a samozřejmě k tomu patří i konkrétní posty nebo tenhle růst, ale není to pro mě to zásadní.

Vy jste do AAA auto nastoupila před čtrnácti lety jako projektová manažerka, a s firmou jste tedy docela dost dlouho. Které okamžiky pro vás byly v práci klíčové?

Klíčový moment bylo rozhodně založení call centra, protože v tu chvíli jsem si prakticky jako člověk, který do budoucna nepočítá, že v tom prostředí zůstane, mohla ověřit, jak ta společnost funguje. To se mi líbilo a zaujalo mě natolik, že jsem tady nadále zůstala a využila nabídky pokračovat dál, když jsem viděla tu obrovskou příležitost pro lidi, kteří mají nějakou ambici, mají nějaký potenciál to realizovat. Když člověk vidí výsledek své práce. Takže založení call centra byl pro mě takový zásadní mezník.

Druhý mezník, který – musím říct – byl pro mě velmi inspirující, byla začínající expanze a třetí byl v době, kdy jsme šli na burzu, protože společnost se vyvíjela. Vyvíjeli jsme se v tom, co jsme dělali a jak jsme to dělali. Takže to jsou tři takové zásadní etapy, které ovlivnily mě i moji kariéru.

Stejně jako se vyvíjela firma, tak jste se předpokládám vyvíjela i vy. V čem je Karolína Topolová jako generální ředitelka AAA Auto jiná oproti Karolíně Topolové, která se tu před čtrnácti lety rozkoukávala kvůli seminární práci?

Za tu dobu se toho změnilo určitě mnoho, ale nemyslím si, že se změnila moje povaha. Lidé se v zásadě ve svých charakterových vlastnostech nemění, ani v těch pozitivních, ani v těch negativních. Ale myslím si, že jsem se změnila hlavně v tom, jak vidím business dnes a jak jsem ho viděla v té době. V té době jsem k tomu přistupovala jinak. Myslím, že jsem vždy měla obchodního ducha, já jsem vždycky byla takový ten prodejní typ, ale za těch čtrnáct let jsem se naučila, že business vlastně funguje úplně jinak, a naučila jsem se mnohem větší serióznosti v přístupu jak k práci, tak i k životu. A rozhodně jsem mnohem tvrdší, než jsem byla před těmi čtrnácti lety – na sebe i na ostatní lidi. To si prostě žádá ta práce, pokud máte takhle velkou zodpovědnost za mnoho lidí a za výsledek firmy s mnohamilionovým obratem, tak to prostě ani jinak nejde.

Někde jste ale řekla, že jste sebevědomá a že už tehdy jste byla sebevědomá, tak je otázka, jestli byl váš vývoj opravdu tak razantní.

Já si myslím, že moje sebevědomí se nijak nezměnilo. Nemyslím si, že jsem nějak výrazně sebevědomá, to moje sebevědomí spíš spočívalo v tom, že nemám problém s tím, vyjádřit nějaký svůj názor nebo pocit. Ale samozřejmě v určitých momentech trému mám. Není to o tom, že bych si myslela, že všechno vždycky zvládnu, ale spíš než sebevědomý člověk bych se charakterizovala jako optimista. K věcem přistupuji velmi otevřeně a nevidím v ničem primárně problém. Spíš se snažím najít řešení než v tom hledat překážky. Což si myslím, že je mnohem lepší nástroj, který mi pomohl, než to sebevědomí.

Takže jsme u toho, že nabídky jsou pro vás výzvou, protože v nich primárně nevidíte problém.

Rozhodně. Ale já si myslím, že to mám zděděné, protože moje matka je obrovský optimista, který nemá obdoby. Nikdy jsem nezažila někoho více usměvavého a optimistického a je to hodně inspirující, musím říct, že to mě nabíjí energií. Když mám třeba nějaký splín nebo nějakou situaci, která se mi hůře řeší, a zvednu telefon a zavolám mámě, okamžitě mi to změní náladu a pohled na věc a přistupuju i k problému s větší lehkostí. Myslím si, že jsem to po ní i trošku zdědila.

Čím jste chtěla být jako malá? Předpokládám, že jste maminku netahala k mototechně nebo aspoň k výloze a tam si neukazovala na součástky… Mototechnu přitom vzpomínám záměrně. (Pozn. autora: AAA Auto nedávno koupila ochrannou známku Mototechna a pod touto značkou chce provozovat síť poboček.)

Ne, to určitě ne. Můj vztah k vozům se projevil až v pozdějším věku, řekla bych až v době, kdy jsem začala řídit, kdy mě řízení začalo velmi bavit. Jako malá jsem vrcholově sportovala, takže jsem si dokázala spíš představit, že budu sportovat. Měla jsem dva takové sny, protože já jsem jako dítě sportovala a hrála v dětských filmech, takže jsem na jednu stranu toužila po tom, být herečkou, a to bylo tak do věku dvanácti třinácti let. Pak už jsem tu ambici neměla, protože to bylo samozřejmě i kvůli rodičům, kteří pro mě tuto cestu nechtěli. Spíše mě směrovali k něčemu racionálnějšímu a myslím si, že to byla rozhodně správná volba, protože určitě nejsem přirozeně talentovaná pro tuhle roli, pro tuto oblast.

Nebo jsem chtěla dělat trenérku gymnastiky, protože to bylo to, co jsem v té době dělala. A měla jsem trenéra, který byl opravdu velmi, ale velmi tvrdý, a já jsem si říkala, že kdybych byla trenérka, tak bych určitě nebyla takhle tvrdá, že bych určitě ty sportovce tolik netrápila.

V jakých dětských filmech jste hrála?

Tak těch bylo několik. Jeden z mých oblíbených byla Duhová kulička s panem Tokošem.

To je hrozná mezera, to jsem o vás nikde nenašel…

V té době mě to bavilo, protože to samozřejmě byly filmy, kde se objevilo víc dětských postav, takže jsme měli dobrou zábavu a bylo to takové spíš pro pobavení se, užití nějakých zážitků, poznání nějakých lidí, kteří se kolem filmu pohybují, ale rozhodně to nebyla ta hlavní cesta, po které bych tolik toužila jít.

Neobjevila jste přesto v sobě ten herecký talent, o kterém říkáte, že ho moc nemáte, třeba při obchodních jednáních?

Ne, to určitě ne, já si spíš myslím, že mám společný jediný rys, který by se dal v herectví považovat za klasický a dá se použít v businessu, a to že jsem schopná vystoupit před více lidmi, mluvit s nimi a nemít problém s tím, vyjadřovat se na veřejnosti. Ale abych sehrála nějakou etudu, to určitě ne – v businessu je to trochu jiné, tam se musíte držet nějakých faktů a nějakých ne úplně smyšlených informací.

Ale možná jsou oblasti, kde to možná o těch etudách je…

U nás to moc nelze.

Váš vzestup byl stálý, byť pozvolný. Teď jste vystoupala na nejvyšší příčku. Kam hodláte stoupat dál, nebo jinými slovy, kde se vidíte třeba za pět deset let?

Vzhledem k tomu, že můj dosavadní život byl orientovaný primárně na práci, tak za pět let se spíš vidím tak, že mám děti a už jdu trochu klidnější cestou.

Vy jste někde řekla, že pocházíte ze čtyř dětí, umíte si představit, že tak nastartovanou kariéru přeruší rodina?

Když si představuji, že už s manželem nejsme sami, ale v té plné rodině, tak si to dokážu představit. Ale člověk míní, osud mění a třeba se to změní a v momentě, kdy ty děti budu mít, budu chtít třeba nějakým způsobem dál pracovat, ale asi už ne tak intenzivně jako doposud. Ale věřím, že jsem se naučila mnoho věcí z mnoha oblastí, které mohu využít, takže si dokážu představit, že budu fungovat dál. Kdybych se rozhodla jít do práce, tak věřím, že si to dokážu zmanagovat tak, že bych třeba měla možnost zajištění dětí, když budu v práci. Ale nejsem si jistá, že to je úplně to, co chci. Já se věnuju věcem naplno, takže teď se věnuju naplno práci a pak bych se chtěla věnovat naplno zase dětem.

Jsou lidé, kteří si takovým postupným kariérním vývojem jako vy neprošli a stali se na začátku své kariéry generálními řediteli, klasicky například Martin Roman, bývalý šéf ČEZu. Myslíte si, že to je vhodnější způsob, než jakým jste šla vy? Dá se to nějak srovnat?

Těžko říct, já jsem si zažila ten první případ, že jsem postupovala pozvolně, a vyhovovalo mi to. Já si nedokážu představit, že bych řídila takovouhle společnost bez předchozí zkušenosti s jejími jednotlivými divizemi. Věřím, že se to dá zvládnout, věřím, že může přijít někdo, kdo bude z úplně jiného oboru a bude řídit takovou firmu, ale já sama si nedokážu představit přijít bez té předchozí postupné cesty rovnou na post generálního ředitele.

To znamená, že kdyby vám ve vašich dvaadvaceti letech pan Denny řekl Vy jste sympatická, rázná, energická, budete vést AAA Auto, nepřijala byste?

Asi bych to přijala, i když bych si v té době vůbec nedokázala představit, co to obnáší, ale rozhodně bych neuspěla, to je jasné. Protože ten vývoj s sebou nese obrovské načerpání zkušeností, jak životních, tak těch profesních, a myslím si, že také balanc toho, že je člověk vyzrálý, nejen po stránce profesní, ale hlavně jako člověk. To tomu dává tu vyváženost a glanc.

Vy jste předtím řekla, že kariéra ovlivňuje i váš osobní život a také že jste dnes tvrdší. Znamená to, že když sedíte s kamarády, jste na ně přísná?

Ne, to bych nespojovala, tato dvě vyjádření, že jsem tvrdší a že to ovlivnilo můj život. Každá práce určitě život člověka ovlivní, pokud k ní přistupuje tak, že je to součást jeho života, a ne jen to, co ho živí. Já musím říci, že nejsem rozhodně tvrdý typ v tom, že bych na někoho útočila. Ani jsem se nezměnila v tom, jak vystupuju v normálním životě. Dodnes jsem nedošla k pochopení vyjádření mých známých, co mě třeba znají dlouho od základní nebo od střední školy, když mi řeknou Hele ty ses tím, že děláš tuhle práci, vůbec nezměnila. A já pořád nechápu, co je tím míněno. Jak by se člověk měl změnit jako člověk? Samozřejmě zažije toho asi víc nebo ho může ovlivnit, že se najednou pohybuje v úplně jiném prostředí než předtím, ale myslím si, že v základu je prostě stejný.

Já jsem se vždycky ráda zasmála, ráda se bavím a myslím si, že jsem srdečný typ člověka, a to se nezměnilo, takže nevidím důvod, proč by se ti lidé na to měli ptát. A ani se svými přáteli nebo se svojí rodinou nevystupuju jako nějaký jejich tvrdý dirigent, to určitě ne.

Někomu takzvaně sláva stoupne do hlavy…

Já si myslím, že u mě rozhodně nejde o slávu. Já bych tuhle slávu komukoli přála.

Mluvila jste také o úspěších a neúspěších. V jednom rozhovoru jste řekla, že jak jste vzdělávala lidi, vzdělávala jste i sebe a snažila jste si vypracovávat vlastní modely. Stalo se vám, že jste někdy se svým modelem hodně narazila, že jste zkrátka přestřelila?

Já jsem měla vždycky to štěstí, že jsem měla kolem sebe dobré, schopné lidi a dobrý tým, takže většinou to byl produkt naší společné práce a já jsem řídila směr, kterým by se to mělo dát. Ze začátku, když jsem stavěla call centrum, jsem si psala si skripty sama a náborové formuláře jsem koncipovala sama, aby se profily kandidátů shodovaly s našimi požadavky. Ale to nebyly nijak zásadní věci na to, abych si řekla Tak a tady jsem tvrdě narazila. Ale samozřejmě i to, co jsem sama napsala před čtrnácti lety, se vyvíjelo, dnes to už má úplně jinou podobu. Vyvíjelo se to v souvislosti s naší evolucí i tím, co děláme a jak to děláme. Samozřejmě jsem zjistila, že spousta věcí, které děláme, může fungovat lépe, když do toho někdo přidá nějaké myšlenky, další vklad ze svých zkušeností, takže jsem vždycky to, co jsem dělala, dělala na základě konzultace s jinými lidmi, abych neprosazovala jen svou domnělou představu o tom, co dělám.