Cítíte se spíš jako majitelka, nebo jako manažerka?
Každopádně si připadám spíš jako manažerka než jako majitelka.
Jaký recept má dvojnásobný manažer odvětví, sedmý manažer České republiky celkově a druhá nejvýše hodnocená zástupkyně žen v top 10 na vedení lidí a firmy?
Teď jste mě docela zaskočil, protože od nás právě odešli dva lidé a myslím, že kvůli mně.
Protože jste výbušná povaha?
Nejen to. Jsem velice přísná a vyžaduji od lidí disciplínu a pracovní nasazení. Já prostě od lidí chci, aby pracovali a aby odváděli to, co odvádět mají. A když to nedělají, nejsem na ně příjemná, a navíc to poznají na výplatách. Jsem na to zvyklá od začátku. Do určitého okamžiku jsme byli rodinná firma. Dnes máme několik desítek lidí a technici tady většinou zůstávají, což mě těší. Ukazuje se, že přísnost není od věci. Jednou mi i jeden ze synů říkal: „Mami, pochval je taky někdy, vždyť ty na ně pořád jenom řveš.“ Uznala jsem, že je to pravda, a dnes, když se jim něco povede nebo přijde pochvala od zákazníka, umím je i pochválit před ostatními. Těch pochval není moc, ale oni si jich potom o to víc váží.
Jak je možné, že přicházíte do kontaktu s techniky, když máte na starost finance?
Já pořád zůstávám při provozu, což souvisí s tím, že jsem organizační typ. Za prvé mě to baví a za druhé jsem člověk, který chce mít o všem přehled. Pamatuji si akce zpětně, vím o akcích, které máme naplánované, pořád dělám nebo kontroluji jejich rozpisy. Vím, který zákazník nemusí kterého technika, nebo kteří technici spolu dělají neradi, takže se snažím jednotlivé akce přizpůsobit těmto znalostem.
A jaké vlastnosti by měl podle vás mít podnikatel?
Měl by být zásadový a jít si za svými cíli.
Proč se v naší společnosti tak málo prosazují ženy?
Řekla bych, že je to proto, že se od nich neočekává, že by se mohly prosadit, takže se o to ani nijak nesnaží. Muži na nás pohlížejí jako na ty, které musejí vedle zaměstnání pečovat také o domácnost. Spíše nás vidí u té plotny než v práci. Proto ženy o kariéru často ani nijak zvlášť nestojí. Znám ženy, které jsou velmi úspěšné manažerky, ale moc se o nich neví a nemluví. Samozřejmě jsou výjimky, ale dost často jsou u nás manažerkami ženy přicházející ze zahraničí, ne české ženy.
Severské země, mezi které patří Švédsko, dosáhly vysokého zastoupení žen ve veřejné sféře pomocí zákonných kvót. Byla byste pro jejich zavedení i u nás?
Určitě byla. A pro tyto funkce bychom měli najít ženy, které mají předpoklady být ve svých funkcích úspěšné. Zastoupení žen na manažerských pozicích zákonem sice neovlivníme, ale jejich větší množství ve veřejné sféře by politiku určitě změkčilo, zjemnilo. Ženy mají na spoustu věcí jiný pohled než muži a umějí být v mnoha případech také konstruktivnější. Já jsem byla u nás v obci v zastupitelstvu, takže vím, jakým způsobem jednají muži a jak se o věcech dohadují. Teď u nás vede radnici žena a je to velmi úspěšná starostka.
Vy jste se v roce 2005 vyjádřila velmi skepticky na adresu českého podnikatelského prostředí. Změnilo se od té doby něco? K lepšímu, či k horšímu?
Ten můj skeptický pohled pořád trvá. U nás je velmi nepřehledná legislativa, každý rok tu máme v zákonech tisíc změn. Vymahatelnost práva je u nás velmi špatná, soudy trvají hrozně dlouho. V cizině to funguje jinak – jakmile někdo dluží, za krátkou chvíli je rozhodnuto a musí svůj dluh zaplatit. Tady se na výsledek čeká i několik let, a přitom peníze musíte zdanit, i když je nedostanete. A když někdo vytuneluje firmu nebo ji zadluží, u nás zajde na rejstřík a ve stejném oboru si může založit jinou. To je v zahraničí něco nemyslitelného, tam druhou šanci nedostane.
A samozřejmě korupce, to je kapitola sama pro sebe.
Je dnes Milena Veselá jiná, než byla před devatenácti lety, kdy začala s manželem podnikat?
Určitě jsem jiná. Jednak jsem starší a určitě jsem zkušenější. A podnikání mi hodně dalo i vzalo. Dělali jsme zajímavé akce, kromě zmíněného zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky a zasedání NATO také české předsednictví EU. Kromě těchto akcí jsme ale pochopitelně museli zajišťovat i běžné pronájmy, protože předsednictví pomine a firma musí dál běžet. Člověku se ale pohled na podnikání může v jediném okamžiku změnit, protože právě v době předsednictví EU jsem těžce onemocněla a všechno zůstalo na manželovi – dělal do jedné v noci, na ekonomiku jsme museli místo mě najmout novou sílu. Když jsem čas od času přišla a viděla ji, jak sedí na mé židli u mého počítače, bylo to pro mě těžké – léčit se s takovouhle chorobou a mít za svým stolem někoho jiného. Tak jsem se nakonec po poradě s lékaři do práce vrátila, sice na nějaké čtyři hodiny denně a mimo dobu těsně po chemoterapiích, kdy mi opravdu nebylo dobře. Ale jinak jsem třeba ráno přišla do práce, v jednu hodinu jsem si dojela do Motola na ozařování…
To tedy máte výdrž!
Já bych se jinak bývala utrápila. Ležíte, přepínáte programy, pak jdete na internet, zjistíte, co všechno vás ještě může potkat, a jste v tom až po uši. Kdežto v té práci jsem na to nemusela myslet. Dokonce jsem hrála i golf. Ta nemoc mě prostě posunula jinam. Dnes už práci tak neprožívám, nejsem tu dvanáct hodin denně a některé věci ráda svěřím jiným lidem. Hodně odpočívám. Práce pro mě není úplně prvořadá, i když samozřejmě důležitá je. Ale můj pohled na ni je úplně jiný.
Takže si teď lépe umíte představit situaci, že byste se z firmy stáhla a přestala být manažerkou a byla jen majitelkou?
Určitě ano. Dokážeme si představit, že bychom řízení předali někomu jinému, ale není to otázka nejbližších měsíců, ale spíš let, než takového člověka najdeme, vychováme si ho a začneme mu věřit. Není to tak, že bychom teď řekli Končíme a odešli domů.
