Milena Veselá je představitelkou podnikatelek-manažerek, které k práci na „vlastní pěst“ donutily změny, jež nastaly po revoluci v roce 1989. Dlouhou dobu se pohybovala mezi čísly, a když se její manžel Jaroslav po nuceném odchodu z bývalého socialistického podniku rozhodl podnikat, stála mu od začátku po boku. Společně se jim podařilo vybudovat firmu ProMoPro, která je špičkou v oboru pronájmu audiovizuální techniky. Přestože jí ve firmě s půlmiliardovým obratem patří prakticky polovina, cítí se spíš jako manažerka než jako majitelka. O své práci hovoří s chutí. A otevřeně pootevřela i svou třináctou komnatu – v současné době bojuje s nemocí, která je pravděpodobně daní za vysoké pracovní nasazení za posledních téměř dvacet let.
Někde jste řekla, že začít podnikat bylo vaše nejtěžší životní rozhodnutí. Vzpomínáte si, jak to rozhodnutí vůbec probíhalo, jaké byly vaše začátky?
V mém životě to skutečně bylo nejtěžší rozhodnutí, protože my jsme byli, tak jako devadesát procent rodin, normální socialistická rodina. Pracovali jsme v socialistických podnicích, jezdili jsme do Bulharska, měli jsme život normálně naplánovaný, dvě děti, ale když přišla sametová revoluce, můj muž promluvil na zahajovací schůzi nového ředitele v ÚPF Kinotechnice a řekl, že tak, jak firma funguje, se neuživí, že by měl polovinu lidí propustit, dům na Národní třídě pronajmout, a tudíž zbývající polovina už pracovat nemusí. A druhý den dostal dopis, že je nadbytečný. Takže po pětadvaceti letech, ačkoli byl ve slušné funkci, hodně pro ten podnik udělal a byl odborník, dopadl takhle. Druhý den si přinesl do práce polštářek, řekl, že pracovat už nebude, a tak během několika dnů dostal pětiměsíční odstupné s tím, aby už nechodil.
Kinotechnika byla za socialismu jediný podnik, který měl blízko k videoprojekci. Manžel jezdil jako vedoucí technik na montáže kinotechnických zařízení – kin, videoprojekcí – zejména do českých pavilonů na světových výstavách. K profesi, která nás potom začala živit, měl tedy velmi blízko, i když se jednalo o trochu jiné zaměření.
A jak to bylo s vámi?
Já jsem tehdy dělala hlavní účetní v jedné samoobsluze. Jenže obchody se privatizovaly a vedoucí, kteří je většinou kupovali, nechtěli, aby do toho někdo jiný viděl, takže mě ze dne na den přešoupli na podřadnou práci a já jsem taky práci opustila. S manželem jsme se dohodli, že zkusíme podnikat. Housky péct neumíme, a tak začneme konkurovat Kinotechnice. Na účtu jsme tehdy měli asi dvacet tisíc, to, co měla běžná rodina. Vzali jsme si tedy úvěr – vlastníme větší pozemek a ten vzala banka do zástavy. Na úvěr jsme koupili nějaké videoprojektory a začali podnikat. Já jsem nastudovala zákony a dělala jsem účetnictví. Pomáhaly nám i děti, kterým bylo kolem patnácti, a jeden manželův kamarád. Dnes říkáme, že tehdy jsme stáli na nádraží, přijel vlak pro podnikatele, my jsme se usadili a ten vlak se pomalinku rozjel a my jsme si četli noviny. Ten, kdo začal později, naskakoval už do rozjetého rychlíku.
Zkraje jsme vycházeli z kontaktů, které měl manžel po pětadvaceti letech v Kinotechnice, a začali jsme videoprojekcemi v halách během koncertů. Doba po revoluci znamenala velký boom kapel, které dosud nemohly vystupovat, například Shalom a podobně. Začínaly nové akce, jakou byla např. Miss. Dnes mi vstávají vlasy hrůzou na hlavě, když si vzpomenu, s jakou technikou jsme tyto akce zajišťovali, ale postupně jsme si vybavení doplňovali: už ne jen videoprojektory, ale taky ozvučení, světla, kamery a podobně. Pak začala éra kongresů a zahraniční pořadatelé přijížděli v domnění, že tady čekáme, až nám spadne kokosový ořech ze stromu, a rozbíjíme ho kamenem, a začali nás poučovat, jak se má budovat kapitalismus. S kongresem Diora sem přijel také jeden Čechofrancouz, náš první kontakt, co se kongresů týče. Ten našel v naší malé firmičce velké zalíbení a řekl, že nás naučí dělat kongresy. Tehdy potřebovali na pódiu sedací soupravu – tu jsme stěhovali z domova. I takové byly začátky. Cělat kongresy nás opravdu asi naučil.
Spousta dnes úspěšných firem začala v garáži. Bylo to tak i u vás?
My jsme skutečně začali v garáži. Z půlky kuchyně jsme udělali kancelář a v garáži sklad. Když tohle vyprávíme v Americe, Američanům tečou slzy a mají upřímnou radost, že to funguje i tady, protože jejich velké firmy Aple, Microsoft a Hewlett-Packard také začínaly v garáži. Je to jejich idea, že firma, která nezačínala v garáži, nemá šanci na velký růst.
Naší hlavní náplní byly v počátcích kulturní akce, ale kultuře postupně začaly scházet peníze, takže jsme se začali soustředit na kongresy. Já jsem seděla v kanceláři a brala jsem telefony, a když jednou přišel manžel domů, řekla jsem mu, že budeme muset koupit zpětné projektory a diaprojektory. Na to řekl, že jsem se zbláznila: Každá žena by chtěla kostýmek, a ty chceš zpětný projektor a diaprojektor? Odpověděla jsem, že já to ani tak nechci, ale chtějí to zákazníci, hlavně pro lékařské kongresy. To bylo slovo, které jsme tu do té doby neslyšeli, Praha byla uzavřené město. Kromě sjezdů KSČ tu kongresy a školení nebyly a Prahu najednou cizinci objevili, protože zjistili, že je tu historie i kongresové sály. V té době byla většina přednášek na lékařských kongresech založena na projekci diapozitivů a fólií na zpětné projektory. V Komeniu, které prodávalo vybavení do škol, jsme koupili několik zpětných projektorů a diaprojektory jsme sehnali v obchodním domě Máj na Národní třídě, kde dříve nad vchodem promítali kaleidoskop ze čtyřiceti diaprojektorů se spartakiádou, sjezdem KSČ, SSM, akcemi Z. Zařízení již dlouho nepoužívali a nabízeli jejich odprodej. Chtěli jsme jich pět koupit, ale řekli nám, že buď všechny, nebo nic. Půjčili jsme si na ně od známých a skutečně je všechny koupili. Tím jsme se pro lékaře stali úplně velmocí – lékařské kongresy byly na diaprojektorech postavené. Hned první kongres, který jsme dělali, probíhal ve dvaceti sálech a v každém z nich byly dva diaprojektory: na jednom snímek před operací, na druhém po operaci. A my jsme všechny ty projektory měli, takže jsme byli jediní, kdo jejich poptávku dokázal pokrýt. Samozřejmě to bylo obrovské štěstí.
Předpokládám, že víc vybavení znamenalo také víc zaměstnanců…
Ano, třeba jsme nabídli synovu spolužákovi, který se učil instalatérem, ale nebavilo ho to, takže celé dny vysedával na Jižním Městě, aby jel s námi a pomohl nám. Dnes je to u nás nejdéle pracující technik. Takových lidí jsme sehnali několik.
Trvalo dlouho, než jste si řekla, že už si můžete koupit kostýmek, že už nemusíte kupovat další projektory?
Asi tři roky. Tak dlouho jsme neinvestovali prakticky do ničeho jiného než do nového zařízení. Po třech letech jsem si sice neřekla, že si jdu koupit kostýmek, ale mohli jsme jet na týden na dovolenou, což dříve nešlo. Byly to tři roky tvrdé práce.
Jaké to je, podnikat s manželem?
My jsme spolu v současné době přes třicetpět let a skoro dvacet let spolu podnikáme, takže skoro dvacet let jsme spolu dvacet čtyři hodin denně. Dnes už jsme na to tak nějak zvyklí, ale občas pochopitelně byly třenice. Oba jsme spíš dominantní typy. Když jsme byli NBÚ prověřovaní na stupeň tajné, prověřovatel se divil, jak se můžeme snést, protože podle něho jsme dva kohouti na jednom smetišti. Trvalo nám takových sedm osm let, než jsme si rozdělili kompetence a řekli si, do čeho si budeme zasahovat, a do čeho ne. V něčem manžela hodně poslechnu, ale v něčem ne. A kdybych měla být upřímná, řekla bych, že častěji ustoupil spíš on mně.
Já jsem postupně k účetnictví a ekonomice připojila i organizaci – plánování akcí, přiřazování lidí. Říká se, že manžel je spíš vizionář a já jsem mraveneček, který to všechno potom stmelí a uhlídá. V tom mi manžel nechal volnou ruku a ustoupil ze svých pozic. Je pravda, že jsme občas měli krizové období, kdy byla Itálie. Jeden čas jsme uvažovali, že jeden z nás odejde, ale po zralé úvaze jsme usoudili, že bez jednoho nebo druhého to prostě nejde. Manžel začal hrát golf a já jsem s ním jezdila jako doprovod. A když mi všichni říkali, proč nezačnu hrát a netahám si svůj vozík, začala jsem, a náš vztah byl znovu o něčem jiném: bavili jsme se o tom, jak jsem to zahrála já, jak to zahrál on, co se nám povedlo a nepovedlo, a golf nás zase přivedl k sobě.
Vy jste nikdy nepodlehla vábení nějakého ženštějšího podnikání? Technika je přece jenom doménou mužů!
Mě tenhle obor vždycky bavil. S manželem jsem jezdila už od začátku, takže jsem tu techniku uměla i zapojit a uměla jsem spoustu věcí, které ženy obvykle neumějí. To mi často dodnes pomáhá – technici vědí, že tomu rozumím a že mě jako ženu neoblafnou. Nemůžou říct, že něco nějak nejde a já tomu nerozumím. Něčemu samozřejmě nerozumím, ale v takovém případě se zeptám. K technice mám prostě hodně blízko.
Kdy jste přestali být tou garážovou firmou?
My jsme díky zmíněným kongresům měli stále víc práce. Nabírali jsme nové lidi a v roce 1993 jsme se do té garáže už nevešli. Ale protože jsme všechny peníze dávali do zařízení, neměli jsme na prostory, do kterých bychom se přestěhovali, a na to nám už ani banka nepůjčila. Sehnali jsme ale partnera, který sem kongresy vozil jako organizátor, zatímco my jsme nikdy kongresy nepořádali, jen půjčujeme techniku. S ním jsme se spojili a v roce 1993 nám půjčil peníze na takový menší domek, kde jsme si mysleli, že už zůstaneme. Za to chtěl samozřejmě podíl ve firmě. Tehdy se firma rozdělila, udělalo se eseróčko a na Jižním Městě jsme koupili domeček s asi čtyřmi kancelářemi, sklady a dílnou.
Po několika málo letech jsme se už ale ani do tohoto domečku nevešli, tak jsme začali shánět něco většího. Ve Vysočanech byla na prodej ruina bývalých vinařských závodů. Vinařské závody prodávaly objekt formou nabídek v uzavřených obálkách. Měli jsme štěstí a naše nabídka byla o 1 100 Kč větší než další zájemce. Firma Obermeyer pro nás vypracovala projekt, my jsme si znovu půjčili a objekt jsme zrekonstruovali a měli jsme vlastní velké prostory. Pár let nato jsme dostali lukrativní nabídku na prodej, dům jsme prodali, vyplatili podílníky a teď jsme tu v nájmu.
Co bylo za těch posledních téměř dvacet let pro rozvoj firmy důležité? Manželovy kontakty z Kinotechniky?
Ty nám pomohly jen na začátku. Po dobu kdy jsme dělali hlavně koncerty. Pak už za námi stála práce, jednoznačně nejdůležitější byly reference. My jsme v roce 2000 vyhráli konkurs na zajištění zasedání Mezinárodního měnového fondu a skupiny Světové banky. Tehdy to bylo postavené tak, že buď to budeme dělat my, nebo firma zvenku. Když se ale organizátoři přijeli na Kongresové centrum podívat, byli z toho zděšení, jaký je to labyrint. Jenže můj muž byl u toho, když se KCP budovalo, dva roky tam vedl montáže. Znalost prostředí nás hodně zvýhodňovala.
Do akce jsme se pustili s velkou vervou. Manžel byl členem přímo amerického organizačního týmu, což znamenalo, že když zazvonil telefon, tak se z něj vždy ozvala záplava americké angličtiny. Manžel během akce zhubl asi sedm kilo. Oba jsme totiž museli překonávat jazykovou bariéru – manžel se sice domluví, ale když na vás někdo spustí hovorovou angličtinou v telefonu, je to přece jenom těžší. Navíc to byl velký chaos, protože některé akce ani nebyly v plánu. Když jsme mysleli, že bude dvě hodiny klid, najednou nám zavolali, že se koná tiskovka, tak se honem něco popadlo a šla se zvučit tiskovka. Tyhle rychlovky, které kolem takové akce musí logicky být, se ale vždy zařídily, aniž by to poznali účastníci, bylo to jen mezi námi a organizátorem. Co si budeme povídat, byla to velká akce, a navíc naše první takového rozsahu, takže se občas něco dohánělo. Jenže když účastník tiskovky přišel a promluvil do mikrofonu, aniž by věděl, že to bylo připravené na poslední chvíli, vyšli jsme z toho dobře. Zasedání MMF tedy bylo velkou akcí, která se povedla.
A kromě toho to musela být velmi dobrá reference.
Za dva roky přišlo zasedání NATO a tam nám reference, zvlášť z MMF, velmi pomohly. A obě tyhle akce nás vyzvedly do velkých výšin. Kvůli nim jsme hodně techniky nakoupili a přestali jsme mít v Česku konkurenci, co se zařízení týče. Vybavili jsme se tlumočnickou technikou, datovými projektory, plátny a podobně, takže jsme hodně poposkočili. Kromě toho jsme byli přijati do výběrové sítě CRN, Congress Rental Network, světového sdružení firem, které pronajímají kongresovou techniku. Výbor CRN si vybírá z každé země jen jednoho člena, kterému pak z členství díky spolupráci plynou určité výhody. Stali jsme se také součástí evropské sítě, která má mnohem širší pokrytí co do počtu zemí, a evropské kontakty fungovaly a fungují velmi dobře.
Pro naši práci bylo důležité také to, že jsme se vždycky snažili vybavovat se špičkovou technikou zahraniční výroby, takže když jsme vstoupili do CRN, zjistili jsme, že máme například tlumočnické kabiny nebo videoprojektory stejné značky jako firmy ze Západu, a dostávali jsme zakázky i tam.
