Vy mi připadáte hrozně impulzivní. Takové to Tady vracím klíčky od auta a telefon… Řešil jste někdy vůbec nějaké dilema déle než dvě minuty?
Každý den. Dilemata jsem řešil i v osobním životě – mám třetí manželku. S první jsem se rozvedl asi po pěti letech. Bylo to těsně po revoluci. S druhou ženou jsem se rozvedl poměrně za dlouho, tam jsme spolu ale poslední čtyři roky už nežili. Ta současná mi řekla, že jestli se s ní rozvedu, tak mě vykostí.
Jinak ale zastávám názor, že když je rozhodnutí dlouhé, tak ztratí účinek. Náskok oproti ostatním získáte tak, že něco uděláte o sekundu dřív než ti ostatní.
Každopádně mi připadáte jako dobrodruh. Co děláte ve volném čase?
Ležím na gauči. Mám to rád.
Tomu nevěřím.
Nemám moc volného času. Samozřejmě mám motorku, nafukovací loď, malou motorku, starou motorku k renovaci, ale když mám trochu čas, snažím se být s rodinou. Víte, jak to je, když jste doma, rodina řekne: „ My jsme doma pořád, chceme někam ven“. Rádi někam jezdíme, ale jsme schopní si to užít i doma.
Když jste byl ve Škodovce, určitě to pro vaši povahu byl problém s tím, že to je velká firma.
To je velká pravda. Oproti Škodovce jsem dělal vždy v malých firmách, kde se sejde management v deset dopoledne, a v poledne máte rozhodnutí. Ve velké firmě než posbíráte všechny podpisy, je měsíc pryč. Ale není to negativní vlastnost, protože v takovém množství lidí a procesů se to jinak řídit nedá.
Jak to máte teď? Jedná se o obrovskou korporaci a majitel je někde v Asii.
Vedení – Kia Motors Europe – je v Evropě a my jsme tady. KIA Motors Europe má zodpovědnost za globální evropskou politiku, my zodpovídáme za výkony KIA na našem trhu.
A vy jste svobodný?
To jsou dva momenty. Každá firma má svého majitele, který to dělá pro peníze, a aby nemusel dělat on, musejí pro něj dělat jiní lidé. To je základní princip kapitalismu. Svoboda je velmi relativní pojem.
Pozice KIA na trhu je velmi atraktivní. Nejsme značka svázaná historií a nějakými starými pravidly. Vždy říkám, že hrajeme tak trochu s divokou kartou. Za posledních 5 let se značka vyšplhala z dvanácté pozice na sedmou nebo šestou – záleží na tom, jestli berete v potaz užitkáče. Kia má neustále co nabídnout. Neříkám, že z nás mají všichni strach, ale dřív se nám všichni smáli. Pak ale přišlo období, kdy nás začali zařazovat jako konkurenci. Někdo říká, že naše dnešní auta jsou úplně jiná, než ta dřívější. Svět se ale vyvíjí, proto s produkty to nemůže být jinak. Když si jako zákazník kupujete auto za 80 % z obvyklé ceny na trhu, jste schopen slevit, ale když kupujete auto za 120 % průměrné tržní ceny, nejste schopen slevit vůbec z ničeho. My jsme se cenově posunuli z těch 80 na 100 procent, čili už nejsme levná značka. Nejsme ale ani drahá značka, stojíme tolik co ostatní. Vždy máme ale něco trochu navíc.
Samozřejmě je lepší vyrábět prémiovou značku, protože když vyrobíte stejně velké auto, tak si za něj můžete říci více peněz. Náklady na výrobu jsou v podstatě porovnatelné. Všichni chtějí dělat velká auta, protože vyrobit Picanto z určitého pohledu stojí podobně jako vyrobit Sorento. Na výrobu potřebujete stejnou linku a stejné železo. Ale za Picanto nebo Sorento si můžete říct jen tolik, kolik si říká přímá konkurence. Proto se třeba dělají crossovery. Když vyrobíte crossover, který zepředu vypadá jako miniauto, uprostřed je to MPV a zezadu je to SUV, tak to konkurence na trhu nemá a vy si můžete říct svoji cenu. Problém je, že když uděláte crossover, tak ti okolo ho záhy taky vyrobí a už je z toho kategorie.
Takže abychom se vrátili k té otázce a hlavně odpovědi na ni. Připadáte si v mezích možností svobodný?
V mezích možností ano.
Vstupoval jste sem s tím, že chcete tu značku nějak povznést? Byla to pro vás výzva?
Jednoznačně.
Nebylo to tak, jak jsem vytušil z vašeho příběhu, že to nějak bude, že to prostě zkusíte a uvidíte?
Ne, KIA mě zaujala, ještě než přišla asijská krize. Tehdy se z neznámé značky přiblížila k první desítce. KIA je nejstarší korejská automobilka, která se později spojila s Hyundaiem. KIA pro mě byla výzva, byla výjimečná v tom, že to byla mladá, hbitá značka, která nemá žádné zvyky nebo zlozvyky a, že se s tím dá něco udělat. Nám se to relativně povedlo a jsem hrdý na to, jakou má na českém trhu pozici. Pro mě to byla jednoznačně výzva.
Když jdete na pivo, bavíte se ještě o autech? To bývá v hospodách časté téma.
Já se na pivu o autech skoro vždycky pohádám.
Vážně?
Rozčiluje mě, jak někdo říká, že má Octavii kombi TDI, po dálnici jezdí 200, spotřeba je 4 litry a v době, kdy stála šest set tisíc, ji koupil za tři sta. Vždycky jsem vytočený, ale nakonec se ukáže, že je to jinak.
Takže se o autech bavíte…
Jednou jsme se bavili s jedním vedoucím autodopravy, který říkal, že přezouvá na zimní pneumatiky, že letní jsou na nic. Já osobně nejsem 100% zastáncem zimních pneumatik. Letní pneumatiky běžně neexistují, jsou jen celosezonní a zimní. Myslím si, že není třeba za každou cenu přezouvat. Nicméně jsme se dohadovali, jestli se musí kola pokaždé i vyvažovat. Podle mě, když se mění komplety, vyvažování třeba není. Jedině, že by myši ve skladu přehazovaly závaží. Říkám, že je to tahání peněz z kapsy. Když přijedete na zimních pneumatikách do servisu a auto nemá problém, sundají z auta celá kola, dají letní, tak nemělo li auto před tím problém na letních, tak vyvažovat netřeba. Mělo by to stát do dvou set korun. A ten vedoucí povídá: „To musíš vyvážit, neznáš fyziku.“ Znám, ale co jako? Vždycky když odcházím, říkám si, že už tam s nimi nikdy nepůjdu.
Co si myslíte, že bylo pro vaši kariéru obecně rozhodující? Náhody, když jste potkával důležité lidi, nebo vaše průbojná povaha?
Jsou dva zlomy. Jedním je Rusko, protože já jsem se odtamtud v podstatě vrátil jako samostatný člověk. Nepotřeboval jsem nikoho na žehlení a na vaření, byl jsem zvyklý starat se sám o sebe. Když jsem potřeboval slušné koleje, musel jsem si je vyřídit, když jsem něco potřeboval, tak jsem potřeboval vybrat odpovídající úplatek, nějak ho pořídit a vyřídit to, aby to zafungovalo.
Druhý moment byl ten, že jsem se rozhodl odejít ze zahraničního obchodu do pláště, protože člověku to dá na auta a zákazníky jiný pohled. Myslím si, že každý, kdo chce dělat u importéra, by si měl zkusit, jaké to je a co to vlastně znamená pracovat v první linii u dealera. Od dovozce shora je jednoduché říct Prodej deset aut, hůře se to ale realizuje.
Člověka hodně obohatí kontakt s lidmi, kteří jsou z branže, ale jsou z jiné země. Importér v Německu prodává auta o 30 let déle, celý život, dealerství tam vypadá jinak, a lidé tam mají jiný náhled na věc, jiné zkušenosti.
Nejvíce jsem se naučil od majitele Auto Palace pana Laureta, pana Nevrly a pana Kopečného, od těch se mohl člověk něco naučit. Důležitá pro mě byla také praxe v servisu a kontakty s lidmi a zákazníky.
Když mluvíte, neberete si servítky… Jaký jste šéf?
Já o sobě říkám, že demokrat, ale ostatní mi říkají, že jsem stalinista.
To se možná pozná podle toho, jaká je tu fluktuace. Jak jste na tom?
Tak jednou za rok někdo odejde. Od roku 2006 je tady 95 % nových lidí ze Scanie a z Auto Palace. Přivedl jsem sem lidi, se kterými jsem dřív dělal, samozřejmě jsou dny, kdy bych je nejraději neviděl a oni mě také ne, ale když je například vánoční večírek, tak přijdou všichni, což je dobré.
Jak se vidíte za deset let?
Kde bych se rád viděl, nebo kde se vidím?
Myslíte si, že budete ještě tady, nebo jinde u aut? Nebo konečně v jiném oboru? Nebo nebudete pracovat?
Pragmaticky myslím a doufám, že budu ještě tady. Auta jako taková vypadají z venku velmi atraktivně, je to velmi voňavá branže. Na peníze to tak ale zase není. Existují jiné obory, které jsou finančně podstatně atraktivnější. Lidé jsou vychovaní, že všude u aut mohou dostat nějakou slevu. Když přijdou do autosalonu, čekají, že budou smlouvat. U jiných druhů zboží to tak dramatické není. Když se prodává auto od výrobce k nám do Čech, patříme mezi nejdražší země v Evropě. To znamená, že pro dovozce v ČR jsou auta drahá. Naopak, když se auto prodává koncovému zákazníkovi, patříme mezi země nejlevnější. Čili to rozpětí pro firmy, které se tím živí a musejí investovat do lidí, jejich vzdělávání, do technologií, do reklamy, do objektů, do byznysu, je velmi úzké. Obchod a servis automobilů, přestože tak zvenčí vypadá, není o extrémních ziscích a rychlém zbohatnutí. Beze zbytku je to ale záležitost emocionální.
Moje utopická představa je taková, že bych za deset let chtěl být v rentiérské penzi. Sem do firmy bych chodil jen podle chuti a potřeby na porady, konzultace a školení. To vše bez nároku na odměnu jen kvůli tomu, aby člověk byl „ve formě“. To je ale opravdu nereálné. Takže mi nezbude, než do věku starobního důchodu pořád pracovat. Tuším, že to je nyní ještě nějakých 17 let, nevím přesně. Budu velmi rád a potěšen, bude li to právě v této společnosti.
Vzhledem k tomu že jste byl na některých místech třeba pár měsíců, tak je to otázka.
Tohle je moje druhé nejdelší působení v zaměstnání. Jsem tu už šestým rokem. Jsem služebně jeden z nejstarších generálních ředitelů v rámci KIA v Evropě. Byl bych rád, kdyby mi to vydrželo co možná nejdéle. Určitě by nebylo špatné jít do penze dřív, když by majitelé společnosti řekli: „Už jste pro nás udělal hodně, tak buďte doma a my vás budeme platit.“ To se ale nestane. Navíc by normální člověk být jenom doma stejně nevydržel.
Ale vypadá to, že jste ke značce KIA takřka přirostlý, když si dokážete představit, že za deset let budete pořád tady.
Možné varianty vývoje jsou dvě. Buď budeme pokračovat v úspěšném rozvoji a růstu značky na našem trhu a udržíme si svoji pozici, nebo se stane něco neočekávatelného a budeme začínat znovu.
Tak to už tu ale nebudete, jestli KIA spadne na žebříčcích tak hluboko.
Třeba ne.
